Jaroslav Seifert - Vějíř Boženy Němcové

10. srpna 2009 v 18:53 |  Poezie
1.

Je vetchý již a možná zetlí vbrzku
tak jako uschlý květ, ratolest vavřínu,
jen moci sklonit čelo do paprsků
a se tmou rozprávěti nad ním o stínu.

Snad zašumí z něj pyšné polonézy,
šum dvorných kroků v dálce - jenom neopusť
mne, přelude, pod kvetoucími bezy,
když odvíval jsi věrně vzdechy jejích úst.

Jde mrtvá k nám a všechny lásky její
čas znovu proměňuje ve vzácnější kov.
Co je nám láska v naší beznaději,
co pro nás sladšího je dneska na domov!

Je vetchý již a ten, který jej míjí,
už sotva postřehne její pláč v tkanině,
když jako pták po vroucí melodii
svá křídla svěsil dámě na klíně.

A bez hnutí. A jako v rezignaci
chvílemi pozvedla jej ruka uvadlá,
však otisk dlaně, která tolik ztrácí,
navěky zakletý je v hládi držadla.

Jsou větší touhy, něž je lidská láska
a než jsou ženské slzy v krajce vějíře.
Vždyť ruka, která stářím v kloubech praská,
roztančila se v strunách na lyře.

Je vetchý již, však kdysi ve svém tvaru
ukrýval šíji, úsměv, celou líc,
když tančíc mizela jsi do tančících párů,
mladistvím mužům lehce prchajíc.

Ach, šťastná doba písní, lásky, vznětu,
a jak je krotká pro srdíčka žen,
prach padá v čelo jako na paletu,
když obraz už je celý dokončen.

Ach, hořká doba, k vzpomínce se druží
jen úzkost, úzkost, že je člověk stár,
když vidělas, jak vzdalují se můži,
a vějíř byl, jako by spadl z már.



Je vetchý již, moaré vybledává,
utichl houslí zvuk a vůně vyvály.
Je přeludem, když se mi někdy zdává,
že krásně očí dvě se za ním usmály.

Však chtěl jsem přec, když stál jsem před Slavínem,
na desku zaklepat, zda dole uslyšíš.
Již přichází, je přikryt vlajky stínem,
zpěvák a tanečník, a ty tu krásná spíš.

Přineste hned ten vějíř a ať dá si
tři růže voňavé na atlasový šat.
ach, země má, pro opojivé krásy
Tvých májů kvetoucích je v hrobě těžko spát!

Je vetchý již a v žaluplných nocích
jej vidím ve světle a plný krůpějí.
Průsvitný jako kvítí o vánocích
zvedám je z ruky své a dávám do její.

A slza její je i slzou mojí.
z úsměvem jejím je i úsměv můj,
do noci dlouho chodím po pokoji
a říkám sobě stokrát: Pamatuj!

Ten vějíř, který vznesl políbení,
je pro mě něčím víc než pouhým vějířem,
snem hovoříme s tím co vlastně není -
a já se potkal dneska s jejím snem.





















2.

Těch bylo, kteří na dosah
spatřili smrt a v těžké chvíli
ruce jim sepjal náhlý strach,
ač nikdy dřív se nemodlili.
Pak do svých dlaní poukryli
své oči, tvář a horký dech -
ač nikdy dřív se nemodlili,
poklekli zbožně na schodech.

Těch bylo kteří pro svůj žal
volali mrtvou matku zpátky,
a když se stín jim neozval
a nespatřili tvář své matky,
šli nazpět z této křižovatky
a v horečce a vidinách
spatřili náhle tvář své matky,
jako když světlem víří prach.

Koho měl volat tento lid
na mezích líbezného kraje?
stín, který vrhá monolit,
mlčí a mlčí, neboť tma je,
sníh na orloji neroztaje,
hodina nezní, jenom strach
mlčí a mlčí, neboť tma je
a smrt již stojí na dosah.

Tma, jak když zhasne plamen svěc,
tma jako ve dne při zatmění,
tma, kterou zná jen umrlec,
tma, jež mu leží na rameni,
když hledí z hrobu ke kameni,
tma černá jako zobák vran,
jež usedají na rameni
nad zkrvácenou tkání ran.

V té tmě však hřměla jenom tma
hlasem, jež nelze říci slovy,
tma tmoucí a tma neznámá,
jež dolehla na naše krovy
jak tympán v uši Smetanovy,
tu neslyšels, však tíha tíh
dolehla tma na naše krovy,
na kterých právě ležel sníh.




Jako když světlem víří prach,
podoba zprvu bez podoby
vedla nás jako namarách
nejdříve zpátky mezi hroby,
kámen se pláčem neudrobí,
však pod zemí se ozval hlas,
jak by se rozzpívaly hroby
a jak by mluvil zimostráz.

Uzavírá se zvolna kruh,
a jak se jeho křivka úží,
jak z ciziny, jak dobrodruh,
jenž přivoněl si k rodné růži,
jde váhavě a pak se vzmuží,
a myslel při tom na matku,
do dlaně sevřel rodnou růži
a šeptá vroucně do plátků:

Z těchto obloh, které viděl jsem,
když poznával jsem cizí kraje,
ta, kterou nese tato zem,
nejsladší ze všech obloha je -
a když si matka s děckem hraje,
když pláče, když je samý smích,
nejsladší děcku obloha je
ta, kterou zří jí na očích.
























3.

A byla jednou. Dračí spár
má zaťat ve svém ňadru bílém,
krev prýští, spletí jejich čar
octli jsme se pod Radobýlem.
V kalíšku květně pozavilém
je rudá, rudá našich vín,
od hřbitova pod Radobýlem
chutnal vždy hořce rozmarýn.

Kdo v plétal snítky ve tvůj šat,
kdo trhal je pro štěstí tvoje,
aby ses mohla vyplakat,
když přioděli do závoje
to srdce plné nepokoje,
vibrující jak tětiva?
Do tváře jako do závoje
i láska vrásky vyšívá.

Byl jednou jeden. Dračí spár
měl zaťat na svém jasném čele,
krev prýští, spletí jejich čar
jsme šli a šli až k jedné cele
ze slz a zhaslých nadějí.

Když ve tmě hřměla jenom tma,
již žádné slovo nevypoví,
korunu ruka neznámá
-tu, již jsi dala Havlíčkovi-
jako by kladla v naše krovy,
jakoby v tichu žalostném
z trní jež dalas Havlíčkovi,
bodal nás osten za ostnem.

Však na rozhraní těchto chvil,
když rty už pláčem okoraly,
jakoby někdo promluvil
snad z oblak nebo katedrály,
a ústa, jež jsme líbávali,
ucítili jsme na čele,
snad z oblak nebo z katedrály,
kde hnízdí sny a andělé.







Kdo vinul stříbro těchto strun,
kdo tiskl prsty na hmatníku,
že jaro lehlo do korun
a listí jako vzdání díků
rozšumělo se v okamžiku,
a v nenadálém záchvěvu,
říkajíce si slova díků,
chtěli jsme se dát do zpěvu?

Hlas nejsladší mi náhle zněl,
jako když vítr z růží vane,
a já jsem dobře rozuměl
té melodii milované.
Hlas, který v sluchu věčně tane,
hlas, který dojat slyší syn,
hlas melodie milované,
vroucí jak hovor maminčin.

Z těch písní, které slyšel jsem,
když poznával jsem cizí kraje,
nejdražší jsou, jež naše zem
na ústech lidu rozehraje.
Když děcko zbožně poslouchá je,
jich slově, něhu, tklivý spád,
řeč na rtech matky rozehraje
tu nejkrásnější ze sonát.
























4.

Pískovec hloub uklove,
holubu vítr křídlo zlomí,
však z divotvorné harfy tvé
bije nám struna do svědomí,
tak jako výkřik ze Sodomy,
tak jako nářek z Gomory
struna nám bije do svědomí
své neúprosné navzdory.

Tak jako v snách jsem viděl mez,
tu čáru, která nerozdělí
kraj končící až u nebes,
na třezalce se chvěly včely
a ty mi dobře rozuměly.
Je můj, je můj a nesměšný
ten kraj, jejž obletují včely
nad vodami a kameny.

Olemovaný křivkou hor
jak stuhou rozevláté žuly,
a mrak se řítí nad prostor,
nad střechy vsí, nad plné úly,
a z jejich pláství voní kraj.

Když zazněl okov o řetěz
a řetěz zvonil na roubení,
vodu jsem v dlaních nepřenes,
než jsem se schýlil k políbení,
v krůpějích stekla po kamení,
vpila jí hlína země mé,
té země, s kterou v políbení
nakonec věrně splyneme.

Co dal jí osud do věna,
je mé, je mé, jsem z její hlíny,
je má, je má a nesněná,
s údělem rodné mateřtiny
i s hořkostí ukrytou v blíny,
a v horečce a vidinách
já slovem rodné mateřtiny
volal jsem ji, když přišel strachy.







A úzké věže starých měst
drnčely jako v terči šípy,
meč byl zlomen jak ratolest
urvaná větrem z kmene lípy
a krev, ta krev, jež lehce vzkypí,
se ssedala a do kory
té polámané staré lípy
psal někdo sírou z Gomory.

Tak vzdálená, však úsměvem
tak vždycky blízká pro naději,
jako bych zahlédl za oknem
ten vějíř, který ovíjejí
prsty té útlé ruky její.
To nebyl vějí,ř to byl led
a jeho květy ovíjejí
mou otázku i odpověď.

To nebyl vějíř, ledové
jen květy kreslí v okno zima,
však z divotvorné harfy tvé,
z té harfy,
která strach náš snímá,
mluví k nám země před očima -
a nehty z bílé perleti
nad nástrojem, jež strach náš snímá,
prudce sis vryla do pleti.























5.

Čas, který mlčky tančí na orloji
a velí ranám, by se zavřely,
zavřel už dávno vějíř v ruce tvojí
a lehkou patou přešel nad čely,

jež jako stopy na březnovém sněhu
rozplynuly se potom ve vánku,
a zmizevše v tom věčném koloběhu,
proměnily se v bílou sasanku.

Patinou věků lehce obestřeno
je všechno to, čeho se dotkl zmar,
jen vějíř zůstal a s ním tvoje jméno
a vůně, vůně dávných českých jar.

Když lehounce pod tíhou nožek včelích
květ rozkvetl a opadával zas,
když zaslechli jsme v pršce zrůžovělých
zazvonil jasně pružný dívčí vlas,

když v máji stál jsem, jenom tiše žasna,
uchvácen věčnou krásou krás,
když říkal jsem si: Země moje krásná,
ty jediná, jež zrodila jsi nás.

Když klesali jsme mlčky pod břemenem,
když pod nohy nám spadl loňský list,
my v poupěti tak úzce uzavřeném
jsme vlastní osud nedovedli číst.

Ten vějíř, který vznesl políbení,
je pro mne něčím víc než pouhým vějířem,
snem hovoříme s tím, co vlastně není -
a já se potkal dneska s jejím snem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Matkakeva Matkakeva | E-mail | Web | 14. července 2018 v 17:43 | Reagovat

Bentyl Antispas With Free Shipping Buying Seroxat On Line  <a href=http://tadalaffbuy.com>online cialis</a> Il Viagra Umano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.